KOMPOZICE versus OSOBITÝ STYL ve fotografii #01

    Jakoby těch diskusí o kompozici nebylo dost. Nedávno jsem to zase koupil… Prosím tě, jdi s kompozicí k šípku, to je furt keců. Prostě třetiny, nějaká ta vodicí linie, subjekty v předním, středním a zadním plánu, no a co??? Z toho už jsem vyrost´… Celé dějiny výtvarného umění, poznatky například Bauhausu, lidské psychologie a podvědomého fungování mozku jsou přece těžká nuda. 

    Každý to prostě máme nějak a třeba i nějak jinak. Ve svém článku se chci ale pověnovat něčemu úplně jinému – jak se člověk vlastně učí a jak je schopen nabité vědomosti používat. Následující principy jsou obecné a lze je pojmenovat u jakékoliv lidské činnosti. A vždy se jedná o cestu od zvládnutých nástrojů k postupnému dosažení vysněných osobních či společných hodnot. Tak je tomu i na cestě od kompozice k osobitému stylu ve fotografii. 

    Učíme se a rozvíjíme, tedy pokud máme zájem, postupně na 4 úrovních. Na těchto úrovních přecházíme ze stavu ignorantství, přes enormní množství práce (ano, zatím nic jiného nevynalezli) k neuvědomělému mistrovství jako nejvyšší metě. A to by na úvod stačilo – posuďte dále sami, jak vám moje aplikace těchto úrovní na fotografování zapadá do vaší osobní zkušenosti či do dikusí, které vedete:
     

    Nevím že neumím. Chci fotit, fotím, ale vůbec nevím, která bije – pokud mi to je jedno, můžu být šťastný až do konce života. A pokud jsem drzý, klidně se ve své nevědomosti všem těm kecům o kompozici vysměju, a svůj způsob focení schovám za osobitý styl. 

    Vím že neumím. Fotím čím dál tím víc, ale pořád nejsem tak nějak spokojený – a protože mi to není jedno, začnu se učit. A učím se všechno, techniku focení, postproces, historii, hltám příklady a začínám zkoušet. A začínám být nešťastný. Na styl a diskusi o něm najednou nemám čas. 

    Vím že „umím“. Mám za sebou mraky hodin práce, jsem schopný si vybrat a použít vhodnou kompozici, poradím si s úpravou, prezentací, tiskem… Zahrabal jsem se do fotografie. Pořídil jsem si kvalitní techniku. Klidně uspořádám výstavu – ale proč to ještě pořád jiní umí daleko lépe? Naučili se něco, co mi uniklo? Mají snad přirozený talent? Možná mají svůj osobitý styl… a to se koupí kde??? Jsem pořád nešťastný… 

    „Nevím“ že umím. 10 000 hodin práce – 5 let, 8 hodin denně… Vystavuji, protože mám co říct skrze kameru, už nepotřebuji pochvalu za to, že jsem se něco naučil, vytiskl, zvládl nějakou blendovací úpravu, už se nepotřebuji poměřovat technikou. Fotím, protože žiju a foťák je součást mého těla, mysli, rodiny, nálad, dovolených, úspěchů a neúspěchů – vlastně si ani neuvědomuju, že ho mám pořád po ruce. Cvakání je pro mne součást mé komunikace s okolím. Už nediskutuji techniku, nastavení kamery, kompoziční principy, mám je pod kůží a používám je naprosto podvědomě, vnímám scénu a život v ní. Vlastně jsem si ani neuvědomil, že mám osobitý styl… A konečně jsem už zase šťastný!
     

    Tak až zase někdy potkáte někoho s hotovým úsudkem o kompozičních principech a fotografickém stylu, vzpomeňte si na 4 úrovně a zajděte na sklenku vína – ta dokáže aspoň krátkodobě některé rozdíly společensky přijatelně nablendovat :-) 

    Budu rád za sdílení vašich zkušeností.

    Vladimír Kysela, 4.5.2016, Vratislavice nad Nisou

    03.06.2016 | 07:21

    Drahoslav Ilčák

    Čeče dobře píšeš, dobře tvoříš. Dobré to je, moc se mě to zamlouvá.

    04.05.2016 | 22:34

    Aleš

    Prima zastavení, úsměvné leč pravdivé ;-). Těším se na Tvoje další články, tohle mne baví číst ;-).

    Přidat komentář
    Jméno: *


    E-mail:


    Text: *


    © 2016 Fotoklub Balvan   |   Odkazy